Fotky - Tajin a Vera Cruz
21. listopadu 2018 v 17:59
|
Kde mě můžete ještě sledovat?
Zdravím,
zde průběžně budu dávat fotky z mých cest po Mexiku. Hned začnu prvními. Jde o cestu na pláže Vera Cruz v oblasti Barra de Cazones přes archeologickou zónu v Tajinu.
Zde přináším pár obrázků z pyramid v Tajinu.
Tohle je mexická tradice, kdy se namotají na stožár a točí se hlavou dolů, tak dlouho dokud nedopadnou na zem. Bohužel teď si nemohu vzpomenout, jak se tato tradice jmenuje, ale až si vzpomenu, napíši Vám to.
A teď pár fotek z Vera Cruz...
Více fotek naleznete zde: https://photos.app.goo.gl/y9GrpXwFvFZo1Y8fA
žiji
21. listopadu 2018 v 17:29
|
Rubrika pro kolegyně
Tak jsem od Marťálka dostala sprďáka za to, že sem nepíši .. jenže není vůbec žádný čas. Furt někde lítám, běhám něco dělám a domu přijdu jak zombie, lehnu do postele a spím. To asi ten nedostatek kyslíku. Myslela jsem, že budu mít více času na blog, což zdaleka nemám :( , ale zas si to tu užívám a přijedu domů se spousty zážitky :) ...
snad jako omluvu přijmete pár prvních fotek z mý jedný cesty do Tajinu a Vera Cruz, která se udála na začátku mého pobytu. Jak vidíte nemám čas ani na fotky :(.
Takže si sypu popel na hlavu a omlouvám se.
Žiji :D
27. září 2018 v 3:32
|
Rubrika pro kolegyně
Stále žiji Krpíku a spol. a je to to více jak úžasné. Doufám, že i vy žijete v práci :).
Exkurze do muzea Ňha Ňhu a večerní party - 13.9.2018
27. září 2018 v 3:15
|
exkurze do muzea Ňha Ňhu v Ixmiquilpánu a noční party
Vrámci předmětu Antropologie původních obyvatel, jedeme do muzea Ňha ňhu v Mixquilpánu. Vyučující po nás chtěla, abychom se domuvili se spolužáky a jeli s nimi. A tak jsme se domluvili. Už zase nestíháme a přicházíme na poslední chvíli na smluvené místo u ICSHU (naše fakulta). Máme to jen tak tak, protože zrovna přijíždí autobus, do kterého nastupujeme a jedeme směr Mixkilplan. Cesta nás stojí 57 pesos.
Usedám do pohodlné sedačky a koukám se na nějaký film ve španělštině na obrazovce před mnou. Jelikož jsme stávali brzo, po chvíli usínám a spím část cesty. Z hruba po hodině a půl jízdy autobusem přijíždíme k muzeu, kde vystupujeme.
Máme ještě chvíli čas a tak jdeme směr náměstí, cestou mě zaujal velký červený kostel. Jen co dojdeme na náměstí, jdeme zpět k muzeu, kde se setkáváme s vyučující. Jdeme do muzeu, kde nám nějaká průvodkyně vykládá cosi, protože neumím španělsky nevím o čem se baví a dost mě to nudí. Dlouhá chvíle a obávám se, že takhle projdeme spolu celé muzeum. Nakonec jsem si oddychla, když asi po půl hodině odejde a my si muzeum můžeme projít sami. Nachází se zde spousta zajímavých artifaktů kmene Nahuatl (pokud jsem to dobře pochopila). Projdu si tedy muzeum. Sem tam se snažím něco přeložit a poté čekám na zbytek třídy.
Po muzeu jdeme znovu k náměstí. Tentokrát se jdeme podívat do kostela. Je nádherný. Zvenku červený a uvnitř bohatě zdobený. Jedná se o katolický kostel a zrovna v něm probíhá mše. Je v něm poměrně dost lidí a před kostelem odpalují ohňostroj. Nebyl ve dne vidět, za to byl moc dobře slyšet a cítit. Jen co se nabažíme přepychem interiéru kostele, jdeme na autobus. Cestou nám stihne vyučující koupit na ochutnání kus kaktusu. Prý to není kaktus, ale stejně si myslím, že je protože to je plod kaktusu. Jen se to jmenuje jinak. A víte jak chutná? Jako sladká salátová okurka s velkými tvrdými peckami.
Dnes máme nabytý program. Jen co dojedeme do Pachuci, jedeme do centra, kde sídlí oddělení mobility. Dnes si máme vyzvednout ID kartu studenta. Jdeme tedy na oddělení mobility, tam nám přiřadí jednoho zaměstnance, který jde s námi do jiné budovi, kde dělají ID karty. Prý to nebude dlouho trvat, jen vyplníme formulář, vyfotí nás a do 10 minut máme kartičku. Zaměstnanec nás předá a odchází. Čekáme tedy se spolužákem a spolubydlou než nás vyzvou. Ukazují nám papír s našim jménem a ještě s něčím. Jako první je napsaný spolybydla, dobrý. Sedneme si a čekáme dál. "Lenka" uslyším a zvedám se tedy. Ach jo jdu jako první. Dojdu k pánovi, ten natočí ke mě počítač kontroluji údaje. Kývnu hlavou, že jsou v pořádku. Muž něco naťuká do počítače a po chvíli mi řiká, že uděláme fotku. Kývnu hlavou a čekám, že mě někam odvede, ale nic spatřím nějaký zařízení na stole, tak ho vezmu do ruky začnu do na něj koukat. Pán na mě kouká třeští oči, já koukám na něj. V tu chvíli si všimnu kamery, která stojí v blízkosti místa, na kterém ležel přístroj jenž držím nyní v ruce. Pohlédnu na přístroj v ruce. Ach už vím, to je na obtisk prstu. Rudá jak rak ho vrácím na místo a vybuchnu smíchy. To se může stát jen mě. Nemůžu se zbavit smíchu, tak prosím pána, aby chvíli počkal s pořízením fotky. Stejně se nemůžu uklidnit, ale co vždyť to je jen fotka na ID kartu. Vyfotím se. Ještě musím zdělit krevní skupinu, nechat si otisknout prst (už vím kam ho přiložit) a podepsat se několikrát. Jdu si sednou, znovu se směji. Nemůžu přestat.
Jde spolubydla. Jelikož má v jméne háčky, řeší své jméno snad dobrých 20 minut s různými ajťáky. Po snad půl hodině mě vyzvou znovu k vyfocení. Už vím... a k podpisu a poté oba dostáváme kartičku. Cestou potkáváme Louise ( jednoho zaměstnance oddělení mobility). Ptá se nás jestli jdeme na party. Moc se nám nechce a tak říkáme, že nevíme jak se tam dostat. Dostáváme instrukce. No dobrá tak jdeme.
Protože nás čeká ještě party, jdeme rychle domů, kde se přichystáme a jdeme podle instrukcí na školní autobus, který nás má dovést skoro k místu konání. Dojdeme tedy dnes již po druhé k univerzitě. Tentokrát včas. Jak na schvál má autobus zpoždění a tak čekáme. Začínáme být asi nervózní, protože se nás jedna studentka ptá kam jedeme. Ukazujeme mapu. Prý nám řekne až autobus pojede. Tak dobrý. Poznámka na okraj. Pachuca má Centro a Central. Přijíždí dva autobusy. Nemáme šanci. Tak se ani nesnažíme se tam narvat. Chvíli na to přijíždí dva další autobusy. Slečna kývá, že tamten autobus je on. Jdeme tedy do autobusu, přecpaného. No ale nedá se nic dělat jinou možnost jak se tam dostat neznáme a tak s obličejem nalepeným na autobusových dveří jedeme směr Centro.
Autobus se postupně vyprazdňuje až do okamžiku, kdy poslední zbylí cestující vystupují. Co se děje? Ach konečná? Ale to je divné místo. Slečna ukazuje ať vystupujeme, že to dál nejede. To je divný. Kouknu na GPS. Jsme jinde. No jasně. Měli jsme jet autobusem, co jede do Centralu. Hmmm .. zkoumám GPS. Tak půjdeme pěšky to není tak daleko. Jdeme asi 40 minut než dojdeme na místo konání. Máme jen asi půl hodinu zpoždění, ale stejně tu skoro nikdo není jen pár posedávajících jedinců.
Postupem času se zahrada naplní, zaměstnanci univerzity připraví poslední kusy jídla, pití a může se začít. Party je v duchu mexické noci. Takže mexická výzdoba, jídlo, pití a hudba. Vidíme jednoho kamaráda a tak si s ním povídáme. Jediný štěstí, protože bychom se jinak nudili. Potom přijdou další kamarádi a tak se bavíme, zkusím nějaké to jídlo. Něco je dobré, ale něco ne. Nevím jak se to jmenuje. Nabízejí mi nějaký drink mléko (něco jako Salko) s alkoholem je to dobrý. Kamarádi se mě snaží naučit nějaký mexický tanec, ale moc mi to nejde. Poté nás kamarádi překecají abychom šli ještě do nějakého baru. Bereme tedy taxíka a jedeme do baru, kde se bavíme až do ranních hodin.
Snídaně s rektorem
23. září 2018 v 20:08
|
Snídaně s rektorem
Dnes je den, kdy máme snídani s rektorem. Je 5.9.2018 a chystám se na ni. Po přípravách vyrážím společně se spolužákem k univerzitě abychom chytly taxi. Cestou si uvědomuji, že neznám adresu univerzity. Ptám se spolužáka, taky neví a tak řidiči ukazujeme adresu na pozvánce.
Jsme v mírném skluzu a tak nasedáme a jedeme. Ve 3/4 cesty nám je divný, že jedeme jinudy než doposud, ale třeba to je nějaká zkrátka. Myslím si. Nakonec se, ale ukazuje že jedeme jinam. Ukázalo se, že adresa na pozvánce je adresa konání akce, nikoliv stazu. Co budeme dělat? Ani jeden neumíme španělsky. A už vůbec se s nikým nechci bavit.
Protože sedím ve předu, seberu nakonec odvahu a ukazuji řidiči znovu pozvánku. Nějakým způsobem se ptám,zda jedeme sem a zabořím prst na adresu, která je na pozvánce. Řidič kývne hlavou na znamení, že ano. Jsme ztraceni. Co teď? Do srazu nám zbývá posledních pár minut a my jsme bůh ví kde. Usoudíme, že to je adresa akce a tak se rozhodneme jet tam. Stejně adresu školy nevíme.
Řidič si od mě vezme pozvánku a ještě někam volá. Po chvíli mi ji vrací a něco mi říká. Kyvnu hlavou, aby pokračoval v cestě. Řídič objede takový ostrůvek u prostřed silnice a zastaví. Zdá se, že jsme na místě a že jsme situaci začali řešit "brzo". Jako skoro všude i zde stojí security - ženy. Jdu za jednou z nich s pozvánkou v ruce a ptám se ji jestli je zde tato akce. Kývne hlavou, že ano. Vypadá ale že nás nemůže dovnitř pustit. Co budeme dělat? Otočím se na spolužáka a řeším to s ním. Asi musíme vypadat dost zoufale, neboť žena za plotem svolí a říká ať jdeme za ní. Zaplatím taxi a jdeme s ženou. Připadám si jak princezna na zámku. Nádherná kamenná budova jak z nějakého romantického filmu. Žena nás dovede do jedné místnosti, kde nás vyzve abychom počkali. No jo, ale co když na nás čekají ve škole? Naštěstí chytám WiFi a snažím se spojit s Berenicí a s jednou slečnou z mobility oddělení. Trvá to chvíli, ale nakonec se povede se zkontaktovat a omlouvám nás, že jsme už na místě. Vysvětlují, kde čekáme. Není problém. Máme tam počkat. A tak čekáme.
Po nějaké době přichází skupinka studentů. Je mi blbí, že tam už čekáme a zároveň si připadám jak, nějaký VIP host. Přidáme se ke skupince. Hledáme místo se svým jménem. Spolužák nechce sedět sám, a tak domlouváme že bude sedět spolu, není problém. Konečně najdeme místo a sedneme si. Nejprve nám pouští nějaké video o UAEH, poté následují proslovy a nakonec začne hrát živá mexická hudba a přináší postupně jídlo o třech vchodech. Poté, co se najíme, se jdeme vyfotit a následuje Piňata. Cestou dostáváme zmrzlinu, která spíše připomíná divně ochucený ledový krystálky. Jakmile rozbijeme druhou a poslední piňatu, rozloučíme se a jdeme každý domů. Jelikož bydlíme na druhé straně města, rozhodneme se jít pěšky. A tak po zbytek dne jdeme domů. Cestou navštívíme kostel, náměstí a spoustu uliček.
1. víkend v Pachuce
7. září 2018 v 2:39
|
Cesta a 1. dny v Mexiku
Po příletu a vyspání jsem se rozhodla, že budu přes víkend odpočívat. Nakonec jdu v pátek odpoledne na nákup do vzdálenějšího většího obchodu abych si mohla koupit simku. Jelikož neznám cestu sleduji GPS na mobilu. Dojdu k první velké 6ti proudé silnici, kterou chtě nechtě musím přeběhnou. Na štěstí u prostřed je zvýšený pruh, kde rostou nějaké rostlinky, takže si můžu mezi jednotlivými pruhy udělat zastávku. Věřtě, že jsem ušla velký kus než jsem zjistila, že na té silnici prostě přechod není. Jdu dál, sleduji mapu až dojdu k obchoďáku. Vlezu dovnitř, pozdravím paní sekuriťačku a už chci udělat krok, když v tom mě zastaví sekuriťák, že si mám dát baťoh na informace. Dávám si teda baťoh na informace a jdu si nakoupit. Nevím co je co, vše je napsané ve španělšitně a vše vypadá tak jinak bloudím, hledám, postupně nacházím a nakupuji. Nemůžu, ale najít máslo a tak se ptám zaměstnanců, poradí mi a já mám i máslo. Konečně můžu jít platit. Dojdu ke kase, vyložím nákup na pas, přejdu místo, kde paní markuje. U ní stojí pán. Nemám vozík a tak přemýšlím, jak celý nákup přenesu k baťohu, když nemám tašku ani tam nejsou. Pán, který stál u kasi mi přiváží vozík. Super mám kam ukládat nákup. Beru na markovaný nákup a dávám ho do košíku, pán ho přerovnává a bere mi z pod ruky další veči. Zmateně se podívám na pána, který měl stejnou vestu jako paní pokladní a ohlédnu se za sebe. Vidím, jak nakupující nic nedělají a místo nich ukládají věci oni zaměstanci za pokladnou. Rychle jsem pochopila, že to je jeho práce a tak jsem se rozhodla nedobrovolně a neochotně nepřekážet. Bylo mi hloupé, aby za mě někdo ukládal nákup do tašek a vozíků, ale co mám dělat? Jiný kraj jiný mrav a tak jsem aspoň neustále děkovala. Zaplatím a s nákupem se vracím domů. Cestou potkávám zvíře - Ropušníka, kterého si nafotím a jdu dál domů. Doma zevluji a nabírám síly. Nějak mě ta cesta vyčerpala. Až poté co mi v sobotu můj nevlastní děda prozradil, že Mexiko leží ve větší nad mořské výšce než ČR, jsem pochopila proč se mi při větší zátěži blbě dýchá a jsem udýchaná. Milý Ježíšku, vím že nemám nárok na dárek, ale prosím přeji jen jediný dárak... kyslíkovou bombu.
Zevlování pokračuje i celou sobotu, odpoledne chci jít ven, jenže začne pršet a tak zevluji až do neděle.
V neděli přijíždí do Pachuci spolužák, s kterým jsme domluveni, že se sejdeme. Rozhodla jsem sea za ním dojít. Čeká na mě hodina a půl cesty do jeho hotelu a další hodina a půl zpět domů. Celkem +/- 12 km. Pachuca je postavená kolem obřího kope , takže mě čeká buď obejít kopec dokola, nebo ho přejít. Takže má cesta vedla přes kopec. Jelikož nejsem zvyklá na tuto nadmořskou výšku, měla jsem co dělat abych to udýchala. K Vánocům nutně od Ježíška potřebuji kyslíkovou bombu abych doplnila mexickou absenci kyslíku. Během výstupu se musím cca 4x zastavit abych se vydýchala a nadávám si proč jsem si vybrala ten hrozný kopec.
Upřímně Pachuca je samý kopec. Na jednom z nich je barevná čtvrť. Už od příjezdu jsem chtěla vidět tenhle kopec s barevnou čtvrtí jenže jsem ho stále neviděla. Cestou jsem se bedlivě dívala kolem sebe, ale nic. Ona už tu není? Sláva barevných domů zanikla v šedi času? Jak jdu do kopečka zastavím se abych nabrala dech a rozhlížím se kolem sebe. Koukám po každém detailu, když v tom vidím jak hezky barevný plot tu je. Poté kouknu přes údolí na druhou stranu na druhý kopec, kde je pár barevných domků. Jak postupně sjíždím pohledem ulici před mnou ke mě, zjišťuji že stojím uprostřed barevné čtvrti. Najednou mi je celá udýchaná cesta nahoru jedno. Smutek a vztek z kopce vystřídá radost. "Páni já jsem v té barevné čtvrti. To je nádhera" s úžasem hledím kolem sebe na barevné baráky. Čas je neúprostný a pokud se chci vrátit domů včas musím jít. Jsem téměř na vrcholu kopce to přeci nevzdám, tak jdu dál. Slyším nějaký zpěv a vidím několik lidí jak jdou do nějaké budovy, z které se line poměrně falešný zpěv. Vypadá to na kostel a na nějakou motlidbu.
Nezastavuji se a jdu zvesela dál. Slyším nějakou další hudbu. Rozhlížím se. Vidím dva psi jak hladově zápasí s nějakou dobytčí hlavou, spoustu smutných psů, pobíhajících malých dětí, popeláře jak se snaží naházet ze země odpad do popelářského vozu, což jim v tom brání psi, který odpad prohledávají a snaží se zoufale najít něco k snědku, pár malých obchůdků s různými věcmi, nějaký stánek s jídlem. Celkově to na mě působí jako na nějaké pouti. Toto místo a tento okamžik je pro mě dost silným prožitkem.
Toto jsou mé pocity z daného místa. Mexické opuštěné uličky ve kterých se mihne občas taxi občas člověk. Míjím kostel, kde se zpívá poměrně falešně, ale z vesela pokrčuji dál v cestě. Po chvíli vidím hladovějící psi, jak zápasí z kusem hlavy nějakého dobytka a trhají kusy zbytků masa. Slyším hlasitou veselou hudbu, z vesela pobíhající děti a hladovějící psi bojující o kus odpadků s popeláři, kteří se marně snaží odpad hodit do popelářského vozu. Směs dětí, psů a veselé hudby mi vykouzlují úsměv na rtech a zároveň pohled na opuštěné psi a baraký, budí smutek.
Zde jsem si uvědomila, že Mexiko je veselé i smutné a kouzelné místo. Musím dál a tak scházím kopec. Nakonec dojdu k hotelu, kde se scházím se spolužákem, chvíli se bavíme a já pokračuji druhou cestou domů podél silnice. Docházím domů s jdu spát.
Cesta do Mexika
7. září 2018 v 2:38
|
Cesta a 1. dny v Mexiku
Nadešel čas, kdy se pomalu chystám na cestu na letiště. Čeká mě 8 hodin čekání na letišti a dalších 15 hodin cesty. Co budu dělat, jaká bude cesta a jak budu řešit problémy pokud nějaké nastanou, nevím. Nedokáži říci co bude a tak plná odhodlání odjíždím s mamkou do Pardubic odkud pokračuji dál vlakem do Prahy. Rozhodla jsem se, že si nebudu cestu komplikovat a koupila jsem si jízdenku od ČD přímo na letiště. Nemám strach, jsem zvědavá jak celá cesta dopadne a co bude dál. Víc než cesta mě znervózňoval pohyb po Mexiku. Jak se dostanu do Pachuci? Jak se dostanu na místo ubytování? Jezdí tam MHD? Odkud kam? Mám si koupit lístek někde předem nebo až v autobuse? Nechám to koňovi on si už nějak poradí.
Ve vlaku jsem našla místo hned u kufru a tak jsem se nemusela bát, že někoho zavalí. Využiji chvilky a budu ještě chvíli spát. Tak nebudu, nemůžu usnout a tak se nějakým způsobem zabavím až do Prahy, kde máme sraz se ségrou na poslední čaj. Ještě než se za ní vydám, chci si dojet na Florenc pro nějaké věci. Nemůžu najít uschovnu zavazadel a tak čekám na ségru. Vrazím ji kufr do ruky a utíkám na metro směr Florenc. Za 30 minut zavírají a ségra jde ještě drbat do práce. Po nakupování na Florenci se scházím se sestrou. Uschováme kufr za 100,- na nádraží a jdeme směr Václavské náměstí do Dobré čajovny. Užívám si poslední chvíle v České republice.
O půl deváté se balíme a jedeme směr nádraží. Autobus na letiště, který jel v devět hodin mi ujel těsně před nosem, takže musím čekat půl hodiny na další. To nevadí čas utíká rychle a mně za chvíli přijíždí autobus, nasedám a jedem půl hodiny směr letiště. Co budu dělat 8 hodin? Naštěstí za mnou přijede kamarád a tak aspoň o nějakou zábavu je postaráno. Konečně dojíždím na letiště, kam usedám a čekám na kamaráda, který se mnou tráví celých 8 hodin až do mého odletu. Děkuji! Čas tak plyne a čas mého odletu se blíží. S kamarádem si povídáme a dohadujeme nad tím, že by ten druhý měl jít spát. Já abych se vyspala před letem a kamrád, protože hned ráno šel do práce. Stejně jsme ani jeden nespali. Já jsem možná zabrala tak na 15 minut. Museli jsme se hádat dlouho, protože se blíží pátá hodina raní a přesouváme se nahoru k odbavení. Došla jsem na speciální odbavovací přepážku, kde jsem ukázala online odbavení. Trubka jsem se nenapila a jediný, co jsem
snědla, protože jsem neměla hlad byla jedna tyčinka a tak jsem hladověla žíznila až do letadla z Paříže, ale to mi nevadilo, protože mi jídlo a pití let z Paříže plně vynahradil.
Odevzdávám kufr a jdu si na třičtvrtě hodiny sednou. Povídáme si a čas letí. Doposud jsem si vůbec neuvědomovala, že někam letím. Byl to den jako žádný jiný až do doby, než bylo 5:45 a blížil se čas, kdy jsem se pomalu musela přemístit do FREE zóny. V tu chvíli se mi nikam nechtělo a odchod jsem oddalovala jak jen to šlo. Začalo se mi najednou stýskat po všech a všem, co v České republice zanechávám. Nelíbilo se mi to. Jak hrozné bylo překročit hradbu vybudovanou z takových přístrojů, do kterých jste načetli palubní lístek a prošli jste do FREE zóny. S posteskem jsem se rozloučila s kamarádem a v 6:00 překročila onu hradbu a nechala vše za ní.
Jakmile jsem překonala překročením stesk, začala jsem být celá zvědavá na průběh cesty. Kam doletím? Jak to tam bude vypadat? Přihodí se mi něco cestou? Ne, musím Vás zklamat, ale všechno šlo k mému překvapení lehce a nic se nestalo. Chápete to? Mě se nic nestalo! Kdo mě zná, očekával by zabloudění, ulítnutí letadla, nějaký trapas apod. , ale ono se nic nestalo. Po nějaké době čekání nastupuji do letadla a usedám k okýnku. Po chvíli vzlétneme a dvě hodiny ve vzduchu letíme směr Paříž. Byla to docela nepohodlná cesta, jelikož bylo letadlo plné, musela jsem si baťoh dát pod nohy, jenže kam s nohama? Tak jsem se jak had kroutila na sedadle a marně přemítala kam s nohama. Už hrozilo, že si je dám snad i za hlavu, když v tom přistáváme v Paříži. Sice jsme 15 minut museli kroužit nad letištěm, ale nakonec jsme přistáli.
Dost lidí mě strašilo, že letiště v Paříži je nejhorší letiště. Je velké a bludiště. No potěš koště. Jestli se do teď nic nestalo, tak zaručeně tady musí. Jelikož s tím přišel i kamarád na pražském letišti, rozhodla jsem si stáhnout plánek letiště v Paříži abych věděla kudy kam. Vystoupím tedy z letadla nějakými divnými přistavenými schodami a hle přistavený autobus. Nastoupím do druhého, protože první byl už plný a nechám se svést až k nějakému terminálu. Vystoupím, protože to nikam nejde a jdu přímo za nosem. Vylezu do patra jdu patrem. Mezi tím si odskočím a poté dojdu někam (samozřejmě podle ukazatelů) kam si nastoupím do autobusu, který mě doveze přímo k mému terminálu. Bedlivě sleduji značení gatu. Procházím chodbou, halou plnou značkových obchodů
a opět chodbou až dojdu na místo odkud se odlétá. Mám ještě hodinu čas a tak usedám do křesla a čekám na další letadlo. Nyní opravdu velký.
Nastal čas abych se přesunula do letadla, jelikož mám několik čárových kódu a nevím, který z nich je od palubního lístku, blikám červeně a pouští mě bokem poté, co zkontrolují palubní lístek. Překvapilo mě, že jsem nešla žádnou kontrolou. Možná tím, že jsem už letěla nebylo třeba. Čeká mě nejhorší cesta, 13 hodin letu. Ufff... dojdu do letadla a najdu si své místo, usedám ale nechce se mi věřit, že jsem ve správné třídě. Takový luxus. Úplně něco jiného než naše letadlo. Na sedačce je připravený balík s dekou, polštářem, takovou tou škraboškou na oči a sluchátky. Na rozdíl od našeho letadla je tu spousta místa na nohy a sedačky pohodlný. A před mnou obrazovka. Pak se divte, že si člověk, který letí po druhé v životě, není jist správností třídy. Asi po 5 minutách ostražitého sledování, zda nejde někdo k mému místu, jsem se na dobro usadila a basta.
Letíme, po chvíli letu dostáváme nějaké sušenky se sušeným rajčetem a bazalkou a poté oběd v podobě kuřete s rýží, bagetkou se sýrem a máslem, nějaký salát a buchtu. Je co to zlikviduji, rozhodnu se spát tak spím. Prospím postupně s pár probuzením necelý 5 hodin. Zbytek letu se rozhodnu, že už raději spát nebudu abych potom v noci spala a tak postupně zkouším vše, co obrzovka skrývá, je to ale docela nuda protože většina věcí (jako jsou filmy a seriály) jsou ve francouzštině či angličtině. Ke konci letu usínám, ale bojuji s tím. Dostávám nějaký papír, který musím vyplnit kvůli migračnímu. Nějakým záhadným způsobem se mi to podaří a hodinu na to přistáváme. Jak se budu dorozumívat s migračním? Co když po mně budou něco chtít? Co pak? Doufám, že mě nepošlou zpět domů.
Cestou si odkakuji na záchod, překvapuje mě paní, která lidem podává papírovou utěrku na utření rukou. Pokračuji, dojdu frontu která je dlouhá a čeká na kontrolu na migrační. Konečně přijde řada na mě. "Ne prosím neposílejte mě k tamtomu člověku, vypadá naštvaně" pomyslela jsem si. Ani nechci k ženským. Nakonec jdu k jednomu pánovi. Předkládám papír a pas. Prostuduje papír něco píše do počítače. Ozve se rychlé a hlasité CVAK, CVAK, CVAK .. bienievido Mexico.. juchůů jsem v Mexiku.
Letiště na mě působí stroze a ošumtěle. Oproti Paříži velký opak. Dojdu si vyměnit nějaké peníze a najdu si nějaké místo, kde čekám 2 hodiny na hostitelku. Byla jsem vyklepaná z cesty na místo ubytování a tak jsem byla ráda, když mi má hostitelka napsala, že mě vyzvedne. Po dvou hodinách, kdy jsem si zalehla zavazadla proti zlodějům, jsem se rozhodla že se nebudu bránit spánku. Na konec už je večer, ale v tu chvíli se objevila hostitelka s přítelem. Zvedám se teda a jdeme si koupit lístek za 225 pesos do Pachuci. Hodinu čekáme na autobus a poté se vydáváme na hodinu a půl cesty do Pachuci. Už jsem to vzdala a rozhodla se spát. Přijedu do Pachuci, vystoupím a společně s hotitelkou a jejím přítelem jdeme pro taxi. Jsem ráda, že nemusím pěšky. Konečně jsem "doma".
Alma mi říká ještě nějaké nezbytné informace, přinese ovoce a já padám únavou do postele.
Očkování
29. srpna 2018 v 13:13
|
Očkování
Připraveným štěstí přeje a tak jsem si něco málo zjistila, co všechno potřebuji do Mexika. Dočetla jsem se, že je dobré se nechat očkovat. Očkování? Noční můra. Nesnáším očkování! A teď mě mají píchat snad sedm vakcín? No to nemůžu přežít. Nikdy v životě. Nádech, výdech, nádech, výdech.. uf uf. No dobrá zkusím to pro Mexiko vydržet. Někomu se může zdát, že je očkování zbytečná věc, ale já si řekla, že nebudu nic riskovat a že těch +/- 7.000,- do očkování dám. Letím přes oceán a nevím, co se mi tam všechno může stát a jaké tam je klima, zdravotnictví apod. Našla jsem si v Pardubicích Centrum cestovního očkování a zdravotnictví a objednala se tam na konzultaci s tím, že pokud to půjde, nechám se hned očkovat.
V den D jsem sebrala všechnu odvahu a vyrazila na místo určení. Z hluboka jsem se nadechla a vydechla. Řekla jsem panu doktorovi "mám strach z injekcí. Asi budu brečet (můj uklidňovací prostředek pro zvládnutí očkování)" na to se mi dostalo odpovědi " to říkalo tolik lidí a nic z toho nebylo". Tato odpověď mě rozesmála. Sepsali jsme všechny potřebný věci, pan doktor mi vyjel doporučený očkování a jde se na to. Zavřu oči, mám prý uvolnit rameno. No dobrá uvolním rameno a čekám. Rychlé pích a pár sekund malé štípnutí. To nebylo tak zlé. Se zalepeným ramenem si jdu sednou. Konečně někdo, kdo umí očkovat a snesu to od něho. Další 4 očkování byli dobrý. Věděla jsem, že to nic není a moc to nebolí. Pan doktor Slezák je snad jediný člověk, od kterého mi nevadí očkování takže nyní si raději zaplatím očkování a půjdu k němu. Poslední dvě očkování se u mě začal objevovat strach. Věděla jsem, že to nic není, ale už toho bylo moc a tak mě nešlo utišit, že to nic není a bude to dobré. Nakonec jsem zvládla i poslední dvě očkování (zatraceně proč to poslední musí tolik bolet?) Takže jsem očkovaná proti Tetanovce, Břišnýmu Tifusu, Žloutence, vzteklině a Meningoku. Ještě mi doporučoval vypít Choleru, ale jelikož je to hnusný pití, nemusí být účiný a do Mexika se doporučuje jen kvůli lepšímu průběhu střevních potíží, nakonec jsem si ho nedala.
Po druhé dávce vztekli mi začalo po pár dnech bolet v krku a loupat se prsty u ruky. Nejprve jsem si koupila cucací pastelky proti bolesti v krku. Den od dne to bylo lepší a lepší. S každým dnem se bolest zlepšovala až mě v krku bolelo málo. Za to bolest byla chvilková a bolela mě tak po různu. Bohužel mě v den očkování stále pobolévalo v krku, proto jsem se přeodbědnala na další týden. Jelikož mě i po týdnu pobolévalo v krku, došla jsem si k doktorce a rozhodla jsem se zajít na očkovací centrum abych se s panem doktorem domluvila na dalším postupu. Tak nakonec jsme se dohodli, že posuneme očkování ještě o týden dál, i když z toho doktor nebyl vůbec nadšený, ale nedalo se nic dělat. I já jsem z toho nebyla nadšená, protože mi zbývaly 3 týdny do odletu, ale když nic jiného tak mě aspoň uklidnil, že loupání rukou může být reakce na očkování... uff mohla bych nakonec být brzo zdravá a stihnout očkování. Inu byla jsem po dvou dnech zdravá mohla se nechat naočkovat, takže na konec vše dobře dopadlo a prodělala jsem pár dní před odletem poslední očkování na Meningokoka.
Pocity před odletem
29. srpna 2018 v 12:57
|
Pocity před odletem
Moje pocity před odjezdem do Mexika jsou různý. Záleží na tom o jakém časovém úseku se bavíme. V červnu, po schválení, jsem měla radost. Byla jsem šťastná a nemluvila jsem o ničem jiném než o Mexiku. Kdo byl v té době v mé blízkosti ví. Chci se omluvit všem koho jsem tím otravovala, ale já jsem měla vážně obrovskou radost. Nadšení přetrvává až do dnešního dne (je den před odletem). Jsem stále ráda za to, že můžu vyjet na takovouhle dobu do neznáma. Jen se postupem času k nadšení objevil strach.
Dost často jsem slýchávala otázku, zda se nebojím jet sama do Mexika a zda se nebojím nebezpečí tam. Ne nebojím se toho nebezpečí tam. Toho jsem se bála fakt minimálně.Pokud se má něco stát, stane se to a je jedno jestli v Mexiku nebo v Indii. Vždyť mě mohou okrást nebo zabít i zde v České republice. Než tak o nebezpečí jsem se a bojím se jazykové bariéry. Bojím se toho, jak tam budu stát a koukat na ně s pohledem "sakra, co po mě chce" a nedorozumím se. To je asi jediný můj větší strach.
Tři dny před odletem jsem zřejmě dostala cestovní horečku, protože jsem nevěděla zda se dřív nepozvracím nebo udusím, jak jsem měla stáhnutý žaludek a měla pocit, že se nemůžu nadechnout.
Měla jsem asi panickou hrůzu z toho, že někam odlétám a vlastně nic nevím. Do jednoho velkého neznáma. Let, cesta do Pachuci, bydlení... z toho všechno se mě dělalo blbě. Dnes odjíždím na letiště, proto že na něm budu muset čekat 8 hodin než odletím, ale jsem dnes po dlouhé době klidná a smířená s tím, že to nějak dopadne a že si poradím až na místě. Ač si tu můžu všechno plánovat do posledního detailu, ve skutečnosti může být všechno jinak. Snažila jsem se připravit jen jak to jde, ale z České republiky to moc dobře nejde, když skoro nic nevíte o životě v Mexiku. Sice se můžete informovat na internetu, ale realita může být v tu chvíli jiná. A tak jsem se rozhodla, že pokud přijde nějaký problém, že ho budu řešit na místě a nebudu se jim zbytečně teď nervovat. To co se dalo, jsem se snažila připravit a zbytek? Ten je ve hvězdách :)
O čem tato rubrika je
29. srpna 2018 v 12:32
|
Rubrika pro kolegyně
O čem tato rubrika je? Vlastně o ničem. V práci mi kolegyně říkali, že sem nemusím ani tak dávat články jako to, že stále žiji. Odpověděla jsem, že tedy založím rubriku kam budu psát "žiji", "žiji", ... takže tahle rubrika je i pro moji mamku, aby věděla, že stále žiji. A vlastně i pro všechny ostatní, kteří chtějí vědět, že žiji.